Dnešek byl plný vzpomínek na události před třiceti lety. Například v 11 hodin oficiální shromáždění, které organizovalo město Olomouc, a v 1 hodinu schůzka Milionu chvilek.

Pak stávkový tým na FF UP a setkání u stromu Milana Hořínka ve Smetanových sadech. Viděl jsem se dnes s mnoha milými lidmi a přáteli. Některé jsem potkal po třiceti letech. Mimo rodinné a soukromé věci byl listopad tím nejkrásnějším, co jsem ve veřejném prostoru zažil. Ani teď nejsem zklamán.

Při všech příležitostech na veřejnosti jsem dnes mluvil o tom, že týdny po 17. listopadu považuji mimo rodinu za nejšťastnější okamžiky mého života. Trochu jsem vzpomínal a upozornil, že vláda jedné strany s podporou komunistů pro nás může být zhoubná. A proto je potřeba, abychom byli bdělí. Tak jako ve 30. letech v Německu, v Československu po roce 1946, či v Rusku po roce 1990, může totalita nastoupit nenápadně, přitom s naším vědomím a pocitem, že ještě máme čas.
Závěrem jsem zmínil poznámku pana premiéra v reakci na demonstraci na Letné, že je rád, že lidé vyjadřují své názory a nikdo je za to nenapadá. V souvislosti s jeho minulostí před rokem 1989 mě napadla slova Václava Havla, který ústy sládka ve hře Audience opakovaně říká: Pane Vaňku, to jsou teda paradoxy…

Tento týden jsem zakončil oslavy 30 let svobody vložením krabice se vzkazem do zdi u Právnické fakulty Univerzita Palackého. V roce 1989 jsme často zmiňovali návrat země do Evropy. Co pro mě a mé kolegy Evropa znamená, můžete zhlédnout v krátkém videu.